Třetí a čtvrtý den jsem byla bohužel sama, Hakan si potřeboval něco vyřídit. Vstává brzo ráno a odchází ještě před sedmou. Zatímco já spím až do 9 a mám před sebou klidný a pohodový den. Ráno jdu na snídani, ale tentokrát do hotelu. Přestože nabízejí spoustu tureckých dobrot, sahám po čerstvých vaflích a sypu si na ně pistácie, aby to bylo trochu turecké 😀 A protože si chci snídani ještě víc poturečtit, beru si i sýry, olivy a zeleninu. Snídaně byla moc fajn, ale ty, které jsme jedli venku, mi chutnali o dost víc. Já nějak na ty hotelové prostě nejsem.
Po jídle jdu do pokoje, který byl už krásně uklizený (bylo to jako kouzlo, protože jsem pryč byla jen chvíli), pečlivě se mažu opalovacím krémem, oblékám plavky a jdu nahoru k bazénu. Nevím, jak vy, ale já se většinou první týden musím mazat padesátkou, jinak jsem spálená. Protože ale bylo jen příjemných 24 stupňů, řekla jsem si, že mi snad třicítka bude stačit. A světe div se, opravdu stačila! Takže jsem večer byla šťastná, že nejsem spálená.
Bazén se nacházel v hotelu na střeše a byl z něj nááádherný výhled na moře. Zabírám si jedno z lehátek uprostřed, kochám se výhledem a opaluji se. Sem tam přistane nějaký racek, a tak si jej fotím. Tímto jsem si dost krátila čas 😀 Za 2 hodiny se už ale zvedám a jdu na pokoj, kde si sepisuji nějaké články na blog a mám takovou tu holčičí chvilku – doháním poslední epizody Pretty Little Liars, po sto letech si lakuji nehty a relaxuji.
Hakan se vrací v 7 večer a hned jdeme na večeři do Midpoint, kde si dávám salát. V jejich menu ale najdete snad vše – pizzu, burgery, těstoviny, ryby, turecké jídlo… myslím, že si tady vybere opravdu každý 🙂 Salát ale bohužel nic moc. Do Midpointu za námi přišel Hakanův kamarád, který se nedávno zasnoubil a nyní plánuje svatbu. Prý chtějí pozvat kolem 300 lidí, tak jsem zvědavá, jestli si z nás dělal srandu, nebo to myslí vážně 😀 Vím, že turecké svatby jsou velké, ale já bych teda 150 lidí dohromady nedala, a to mám rodinu velkou 😀 Tak uvidíme.
Další ráno Hakan opět odchází v 7 hodin a já ještě dospávám. Protože jsem chtěla trochu změnit prostředí a nebýt celý den v hotelu, zašla jsem si na snídani do nedaleké Lutfiye. Byli jsme tam už loni a prostředí je nádherné, snídaně výborné. Dávám si zeleninu, vajíčko, olivy, vlašské ořechy, sýry a máslo s marmeládou. Marmeláda byla úžasná – našla jsem v ní celé kusy ovoce. Prostě příjemné ráno. No jo, ale tohle ráno jsem si uvědomila několik věcí. Poprvé jsem se totiž Istanbulem procházela sama a zjistila jsem, že to není taková brnkačka, jako když jdu s Hakanem. I na první pohled snadný úkol, jako přejít přes ulici, se zdál být bez semaforů téměř nezvládnutelný. Žádné auto totiž na přechodu nestaví, a tak musíte buď nějak přeběhnout (čehož se já bojím), nebo prostě počkat, až auta budou někde stát na červenou a silnice bude na chvíli volná. Já tedy zvolila tu druhou možnost a nikdy jsem přes ulici nepřecházela dýl. Druhá věc, které jsem si před tím sice všimla, ale nějak jsem ji nevnímala, je, že menu jsou skoro všude jen v turečtině. Do Lutfiye jsme zašli s Hakanem den předem, aby mi vše přeložil, jinak bych si ani nebyla schopná objednat snídani. Další zjištění totiž bylo, že téměř nikdo nemluví anglicky. Takže možnost, že mi to číšnice přeloží, nepřipadá v úvahu. Pořádně anglicky nemluvili ani staří, ani mladí. A to bohužel tak, že mi nebyli schopni zodpovědět ani jednoduchou otázku – “Kde jsou toalety?”. Tyhle věci šly předtím úplně mimo mě, protože mi Hakan se vším pomáhal.
Když jsem se vracela ze snídaně, lehce mě srazilo (dobře, spíše se mě jen dotklo) auto. Přecházela jsem normálně na zelenou, ale jedno z aut stálo na přechodu, a tak jsem musela projít za ním. Nešla jsem nijak blízko, asi metr od něj, ale jelikož stálo na křižovatce a vynořila se před ním motorka, začalo couvat a drclo do mě. Takže ponaučení pro příště – chodit co nejdál od aut. (Což samozřejmě vím už od malička, ale v Istanbulu to platí dvojnásob.)
Po cestě na snídani jsem konečně pochopila, proč se Hakan moc netvářil, když jsem mu říkala, že chci na snídani mimo hotel, ať se aspoň trochu projdu. Zbytek dne jsem to raději nepokoušela a šla jsem nahoru k bazénu. Hakan naštěstí přijel o hodinu dřív, a tak jdeme na večeři. Tentokrát na kebab do Develi Kalamis, kde mají menu i v angličtině, a tak jestli budete mít cestu kolem, rozhodně sem zajděte. Jídlo mají totiž VÝBORNÉ – křehčí jehněčí jsem nikdy neměla, a prostředí je taky úžasné – s výhledem na moře. Co víc si přát. V této restauraci si, stejně jako v té rybí, kde jsme byli druhý den, objednáváte spoustu předkrmů. Opět jsme se to snažili co nejvíc omezit (dali jsme si jen mini tureckou pizzu, sýry, salát, lilkový salát a chleba), aby nám nebylo špatně. A protože se nám to povedlo, dali jsme si i malý dezert – kunefe. Jak přesně to popsat, nevím, ale je to prostě sladké těsto, uvnitř je sýr a nahoře jsou pistácie. Byla to dobrota.
Večer jsme se už jen procházeli a šli spát.
Takže ponaučení ze čtvrtého dne – pokud se nebudete výhradně držet turistických míst, rozhodně není od věci mít sebou malý slovník, abyste si přeložili aspoň menu 😀 Ve spoustě restauracích však najdete obrázky jídel, které vám překládání značně usnadní 🙂
Tak krásný den!
Majda & Panda
Přečtěte si také o našem 1. a 2. dni v Istanbulu: